Jednou z mých špatných vlastností je, že nemám ráda změny. Vlastně by se dalo říct, že změny úplně nenávidím. Když si na něco zvyknu nebo mi to vyhovuje, jsem schopna v tom být nekonečně dlouho. Dělat věci pořád dokola, na to jsem jednoduše expert a klidně bych to mohla vyučovat.
Možná i kvůli tomu jsem už roky neaktualizovala photoshop (co kdyby se mi tam změnilo nějaké tlačítko a já bych to musela dělat jinak?), roky upravuju fotky stejným způsobem a dokola poslouchám pořád ty samé písničky. Také všechna rána mám ráda podobná, běhám stejnými stezkami a vařím pořád dokola stejná jídla. A když už se s něčím musím rozloučit, loučím se s tím dlouho a hodně se dojímám, pořádám rozlučkové večírky a vůbec dělám hodně divných věcí, které mi pomáhají se přes změnu přenést. O to větší událost je, když přijdou velké změny životní. To si zaslouží svůj vlastní příspěvek na blog! Ale vezmeme to postupně...
Foto: Petr Pruner
Fakt, že jsem tak moc fixovaná na osvědčené postupy, mě často i hodně mrzí. Vnímám to jako slabinu, která mě limituje. Měla bych přeci chtít dělat nové věci, posouvat se někam dál a využívat nejnovější možnosti! Třeba bych měla konečně začít malovat digitálně! Ano. To bych asi měla. Tak třeba jednou...
Čas od času mě ale chytne záchvat a rozhodnu se, že zkusím dělat jinak úplně všechno. Naposledy jsem v takovém návalu nápadů nakoupila Ecoline fixy, mega drahé pastelky Caran d´Ache a inkousty za několik tisíc s tím, že mě to vystřelí do nebes jako všechny ty, kteří s tím malují v reels na instagramu.
Nevystřelilo. Byla to absolutní frustrace. Skoro všechno, co vzniklo, jsem následně vyhodila a zkazilo mi to minimálně tři víkendy. Alespoň, že ty fixy Ecoline vypadají na pracovním stole efektně. A možná se budou hodit na nadepisování vánočních dárků.
Malování ecoline fixou. Když už nic, tak alespoň na rychlé vyčárání pozadí. Fixy "za dvojku" na to, abys s tím (ošklivě) zaflekatil pozadí, to se vyplatí.
Po velkém fixovém neúspěchu bylo o to větším překvapením, když jsem v inovacích pokračovala a akvarely doplnila sadou kvašových barev. Kvaš je technika, na kterou jsem se chystala a odhodlávala se k ní poměrně dlouho a jsem ráda, že mě nezklamala. U kvaše už zůstanu a přidám si jej na seznam věcí, které se u mě nemění.
První pokusy o malování kvašem a jeho kombinace s akvarelem. Hodně mě to baví, nabízí to nové možnosti jít více do detailu a zářivější barvy.
V srpnu (bylo ošklivé počasí a díky tomu více volného času) jsem však dala ještě jednu šanci pastelkám. Ty mě v minulosti silně zklamaly už mnohokrát, a to jsem jich zkusila hned několik druhů. Nedávno jsem ale doma našla zapomenutý papírový blok s motivačním citátem na obalu: Believe You can! A to bylo znamení.
Mokré techniky by ten blok nepřežil, proto jsem vytáhla desetkrát odhozené pastelky 3 in 1 Magic od COH -I- NOOR a řekla si, že teď to zlomím. Kromě několika kusů pastelek (podle mě, než to v tom obchodě prodají, tak na tom ještě tancujou), jsem následně opravdu zlomila i pastelkové prokletí. Sice to není žádné velké umění a možná vás to příliš nenadchne, ale nějakým způsobem se mi to líbí a rozhodla jsem se, že i pastelky zařadím na seznam vybavení, které používat prostě budu! Mimochodem ty efektní pastelky 3 v 1 doporučuji. Nabízí mnoho možností využití a je to fakt zábava.
Motivačním blokem z ostrova Tenerife a pastelkami od starýho dobrýho Kohinoora jsem se posunula ještě k dalšímu cíli. Do budoucna bych chtěla mnohem více malovat obrázky zvířat zjednodušené, legrační, miloučké, no prostě cute. Zatím to není tak úplně ono, ale vizi mám a první pokusy také. Mimochodem - na druhé straně toho bloku je ještě dodatek: You will achieve it. Takže teď už se odradit nenechám.
Kromě malých změn jsou tu ale i ty velké. A to už ve vší vážnosti... Po pěti letech odcházím ze svého milovaného tvůrčího prostoru a stěhuju se do nového, úplně jiného. Už žádná stará okna a dávné retro chodby s mozaikovou dlažbou, žádný balkon, do kterého se po třech dřevěných schůdkách leze oknem a na kterém se dá posedět výhradně za společnosti holubů (což já oceňuji a vůbec mi to nevadí). Už ani zrcadlo vyrobené ze mříží mě ráno nepozdraví a dřevěná skříňka na zdi nebude s laskavou spolehlivostí uchovávat moje akvarelové papíry a všechny nejmožnější artefakty, které se jednou určitě budou hodit...
Na každém konci něčeho, co jsem měla ráda, je mi tak trochu smutno. Ale těším se.
Začínám budovat nové zázemí, kde budeme tvořit a žít. O tom, jaké bude, mám zatím jen mlhavé představy. Jen vím, že tam bude hmyzí hotel a domeček pro ptáky. A jednou snad bude tam růst hodně hortenzií latnatých a v jejich blízkosti se budou rozrůstat bohyšky.
Jak asi tušíte, tohle povídání bude mít pokračování. Teď ale musím běžet. Musím stěhovat!
Tenhle prostor, kde jsem tak ráda několik let žila, bude (alespoň pro mě) brzy už minulostí. Moc hezky se tu malovalo, lenošilo, pěstovalo kytky, vznikla tady velká spousta plánů a snů, a spousta snů a plánů tady navždy bylo pohřbeno. Bylo příjemné se tu radovat a smutnění zde bylo o něco snesitelnější, než by bylo bývalo někde jinde. Děkuju za inspiraci a skvělé okamžiky. Budu vzpomínat.
D. ♡
Poznámka na konec: Tohle povídání berte s rezervou. Moc se dojímám. Samozřejmě občas vařím i nová jídla a poslouchám i nové písničky :)
Foto: Petr Pruner
Comments