Předsevzetí, představy a realita

Tentokrát trochu vážněji. Bilancování na přelomu roku totiž není žádná sranda. To je vážná záležitost.


Nedávám si předsevzetí a netrápí mě, že bych něco měla nebo neměla. Občas sice před půlnocí brečím do chlebíčků, ale jinak se věnuju jenom kratší rozvaze. Dělám si (uskutečnitelné) plány, ohlížím se za tím, co se mi povedlo a co mohlo naopak být lepší.

Ráda bych s vámi, kteří o to stojíte, sdílela, co mi v souvislosti s tvorbou a koncem roku běží hlavou. Takové sdílení je fajn, protože odkrývá, co se za tvorbou samotnou doopravdy skrývá. Jsme zvyklí ukazovat hotové věci, které se nám líbí. Hromadu roztrhaných papírů pod stolem nebo ošklivý fotky nikomu neukazujeme, to je jasný. No jo, ale potom vytváříme dojem, díky kterému sami můžeme mít čas od času pocit, že ostatní mají stále skvělé nápady, výborně se jim daří a neznají jinou cestu než kupředu.


Nevím jak vás, ale mě tvorba nejenom těší, ale často také frustruje a občas dokonce rozesmutní. To se mi připomnělo nedávno, když jsem si malovala a moje nové chytré hodinky zahlásily, že jsem zřejmě ve velkém stresu a měla bych se rozdýchat. V ten moment jsem sice byla v klidu, ale jinak hodinky nebyly daleko od pravdy.

Někdy mám svoji představu, ale výsledek jí ani přes velkou a často několikahodinovou snahu ani z dálky neodpovídá. Dokáže mi to nejenom zkazit náladu a den, ale také vést k apatii a znechucení. Potom raději delší dobu nic neprodukuju, jelikož vím, že by se to stejně nepovedlo. Bývám na sebe naštvaná, myslím si o sobě, že jsem Královna Přetrhdílo a místo tvorby ve volnu jenom polehávám a nemám nejmenší chuť něco zkoušet. Tato období tvůrčích krizí přicházejí několikrát do roka a mají různě dlouhé trvání.



Další kapitolou je srovnávání svých vlastních prací s výsledky ostatních. To když na instagramu narazíte na skvělá portfolia autorů, kteří tam hází jednu bombu za druhou, jejichž tvorba má rukopis, hlavu a patu, technickou dokonalost, emoce i jakýsi přesah. Někdy vás to motivuje, jindy vás to uzemní.


V uplynulém roce jsem se třeba několikrát rozhodla, že i já budu malovat dokonalou přírodu okolo svých zvířátek a do obrázků dám víc příběhu, aby to "mluvilo beze slov". Po mnoha pokusech jsem musela uznat, že lépe něž okolní příroda mi jdou fleky anebo raději samotné zvíře na bílém podkladu. Dokonalou perspektivu sice můžu dál obdivovat u druhých, ale neznamená to, že ji budu zvládat stejně.

Za čas se možná znovu pokusím, ale můj plán do dalšího roku je, rozvíjet co nejhezčí fleky a neblbnout s okolní přírodou, která to stejně celé zabije. Třeba se k příběhu jednoho dne nějakou oklikou dopracuju, ale možná taky ne a mým poznávacím znamením bude zvíře na fleku.



Podobně je to také s focením. Ještě před pár lety bylo mým každoročním cílem "co nejvíc fotit". Teď je mým cílem "fotit méně, ale (pokud možno) pořádně" anebo "raději nefotit vůbec, než fotit jen proto, abych fotila". Byly doby, kdy jsem měla až 4 focení týdně, každý víkend jsem jela do jiného města. V současnosti mám třeba jedno focení za dva měsíce. Fotím ve chvíli, kdy mám konkrétní nápad nebo mě něco (nebo někdo) nadchne. Jinak raději zůstávám doma nebo si jdu zaběhat.


Naštěstí se ve focení už tolik netrápím faktem, že jiní to mají hezčí. Smířila jsem se s tím, že moje parketa budou prostě hlavy a víc z toho asi nevytřískám. Fashion fotky neumím, velký surrealistický postprodukce se mi nelíbí a domluvit focení v historických kostýmech, na to mi schází čas a organizační talent. Takže ode mě můžete i nadále očekávat hlavy na různé způsoby. Hlava s mašlí, hlava s kytkou, hlava bez kytky ale s korunkou, hlava na balkoně, hlava ve křoví... To je můj deset let pečlivě utvářený rukopis!

Někdy se o něco více než hlavu sice pokusím, dlouhodobě si v tom ale příliš nevěřím. Nikdy však nepřestanu snít o tom, že budu fotit hlavu s postavou do půli těla nebo (pane bože) snad i celé tělo!



A tak to prostě je. Něco jiného jsou představy, něco jiného je realita. Předsevzetí jsou k ničemu, ale cíle nebo sny, ty nás táhnou kupředu! Nesplněná předsevzetí frustrují a přináší pocity selhání, ale na cestě k cíli můžeme potkat spoustu jiných zajímavých věcí, které bychom jinak nikdy neobjevili a spolu s tím uskutečnit celou řadu nových malých snů.


V čemkoli, co vytvářím, mi kromě radosti z cesty pomáhá i fakt, že jsem a vždy budu jenom amatér. To je obrovská svoboda! Nemusí mě trápit, že obrázek dostal jen 5 lajků, protože ať jich má 5 nebo 500, zítra stejně zase vstanu a půjdu do práce (jakkoli pochvala a zájem opravdu potěší a dělají mě šťastnou). Obdivuju proto všechny, kteří dělají tvorbu jako full time job. Klaním se před vámi.


Přeju nám všem do toho nového roku hodně štěstí, inspirace a vlastních cílů. Mít cíl být jako druhý totiž podle mě daleko nevede (leda by vaším cílem bylo, být variantou nebo druhou verzí něčeho nebo někoho). Být nejlepší verzí sebe sama a pokusit se naplnit některé naše vysněné cíle, to nám přeju! To nás každého dostane nejdál!


D.






130 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Odpoj se!