Je to asi pět týdnů, co jsem si řekla, že času je až příliš málo na to, abych ho trávila sledováním sociálních sítí. Rozhodla jsem se, že si dám opravdovou pauzu od všeho a všech. Jestli ani tebe nezajímá, kolik červů si našla v respirátoru tvoje sousedka, ani nesleduješ, kolikrát letadlo obkroužilo dráhu nad Brnem, možná jsi připravena (připraven?) na nějaký nový projekt a následující řádky by tě proto mohly zaujmout! Jak známo, když něco není na síti, tak to vlastně ani neděláš, ačkoli to zrovna děláš, takže hlavně na začátku můžeš mít pocit, že vlastně ani neexistuješ či se o tebe mohou začít strachovat tví známí, protože zmizela tvá každodenní důležitá sdělení a hlášení. Ve skutečnosti je ale odpojení docela snadná záležitost. Kromě vyzvedávání pošty jsem to prostě nechala vypnutý a vůbec, ale vůbec nic se nestalo! No jo, ale co s takovou hromadou volnýho času, který mi najednou zbyl? Venku hnusně, nikam nemůžeš zajít, návštěvy jsou zakázaný... Chtěla jsem dělat něco, co mě bude bavit a co můžu dělat téměř kdykoli se mi zachce (přesně jako když si vyplňuješ chvíli právě tím, že koukáš do mobilu). Nedávno mě na pinterestu zaujalo háčkování. A tak jsem si koupila knížku, háček a přízi a základy háčkování jsem se naučila. Po prvním zkušebním polštáři jsem si uháčkovala halenku. Tedy vlastně halenku a půl, protože poprvé jsem v polovině zjistila, že to háčkuju malý a bylo nutný to celý vypárat a začít kompletně od zacátku. To nepotěší, ale je to v podstatě taková psychoterapie...v životě občas něco s nejlepším úmyslem buduješ, ale z různých důvodů to musíš v určitém bodě zničit a začít od nuly. A vzdát se, to pro mě není alternativa!
Háčkování je skvělé také v situaci, kdy máš pocit, že jsi tak mimo, že už neumíš ani napočítat do desíti. Při háčkování mnou zvoleného vzoru totiž neustále počítáš do devíti, pak do pěti, pak zase do devíti a tak pořád dokola, několik dnů, týdnů... Díky tomu dokonale prožíváš svoje „teď a tady“, protože na nic jiného než je počítání, myslet ani nemůžeš… A to je někdy fajn!
A tak jsem si řekla, že budu háčkovat dál. Halenek přece není nikdy dost. A už jsem začala vytvářet druhou.
Snad jen jedinou nevýhodu to má, docela z toho bolí ruce. Tak pozor, nesmíte to přehánět, ačkoli je ta činnost vysoce návyková! Kromě háčkování jsem objevila ještě jednu uklidňující aktivitu. Vyšila jsem si mikinu. To kdyby mě omrzelo nosit halenky. Sice jsem si to celé představovala jinak, ale je to jen první pokus a budoucí projekty budou rozhodně odvážnější a detailnější. Beru to pouze jako stydlivý začátek!
Do třetice jsem se rozhodla svůj nově nabytý čas věnovat zdokonalování něčeho, co jsem dělala už dřív. Napadlo mě, že bych mohla trochu potrénovat malování portrétů. Jen pro případ, že by mě v budoucnu přestala bavit zvířata. A tak jsem několik svých fotek zkusila převést na papír akvarelem. Jak jsem už kdysi psala, neumím malovat pozadí a jak jsem zjistila, neumím ani vlasy, takže jsem znovu využila svoje oblíbené barevné fleky a vyzkoušela různé kombinace. Neříkám, že je to finální produkt, to ani náhodou, protože je to celkově docela náročná věc, ale i cesta je někdy cíl.
A co jsem chtěla tímhle povídáním sdělit? Někdy se může stát, že nic nechápete anebo máte všeho po krk. V takovou chvíli může být fajn, utvořit si svůj vlastní malý svět, kde je všechno ještě v pořádku a kde se děje jenom to, co si tam vy sami dáte. Zklamat vás pak může maximálně to, že nevyroste něco, co jste si sami zasadili (sázela jsem totiž taky kytky, ale o tom třeba zase příště).
D.