V polovině října jsem odjela na léčebný pobyt do Františkových lázní. Z počátku se mi jet moc nechtělo. Zdálo se mi, že na to není vhodná doba, bude mi smutno, nemohu tak dlouho nebýt v práci a vůbec, kdo ví, co mě tam čeká. Nakonec jsem ale odjela a vím, že toho nebudu ani na chvíli litovat! Litovat budu pouze toho, že jsem tam nemohla někoho fotit.
Na svoje tělo často zapomínám. Většinou se věnuji spíše kultivaci mysli a duše (čtení, tvorba, nekonečné přemýšlení o podstatě všehomíra a jiné hlubokosti zahrnující teorie černých děr), proto jsem si i do lázní přivezla řadu knih s očekáváním, že je všechny přečtu a nebudou mi ani stačit.
Nepřečetla jsem vůbec nic. Maximálně dvě strany v časopisu. Od prvního dne mě totiž pohltila okolní příroda. Jen škoda, že mě občas rušily poházené odpadky. Asi nikdy nepochopím, jak se v mysli zrodí nápad, vyhodit v lese třeba pet lahev jen tak. Lidem, kteří tohle dělají, ze srdce přeji svědivou a nikdy nekončící vyrážku na rukách! A možná i na nohách.
Ještě štěstí, že jsem svoje rozčílení mohla pravidelně uklidňovat na procedurách.
Tento příspěvek ale nemá být ani o lázeňských procedurách, ani o lázeňských bytostech. To by vydalo na samostatnou publikaci.
Chtěla jsem s vámi sdílet obrázky letošního podzimu. Ačkoli jsou všechny vyfoceny pouze na mobil, myslím, že ta krása je na nich i přesto téměř hmatatelná.
Nevím, jestli jsem si někdy před tím tak naplno užila podzimu. Většinou jde člověk za tmy do práce, za tmy z práce, a o víkendu je klasicky hnusně. Tento rok to ale bylo jinak. Přijela jsem do lázní ve chvíli, kdy listy byly nejbarevnější, viděla je postupně opadávat a odjela jsem, když stromy byly téměř holé.
Dokázala jsem se zastavit, užívat si chvil teď a tady, spoustu věcí jsem si promyslela, urovnala a udělala řadu plánů do budoucna. Mezi moje oblíbené aktivity patřilo chytání padajících listů. Kdo to někdy zkoušel, ví, že to není jednoduchá disciplína, protože letící list těsně před vámi náhle změní směr. Zkuste to někdy!
Asi nikdy jsem neviděla tolik kaštanů a bukvic pohromadě! A těch veverek! A neviděla jsem ani tolik daňků na poli. A už vůbec jsem při běhání neviděla tolik barev pod nohama.
Proč se ale tento příspěvek jmenuje "Mých 100 bazénů", když je o přírodě? K tomu se dostaneme právě teď a uvidíte, že to všechno spolu dokonale souvisí...
Plavání mi nikdy moc nešlo. Přenáším v sobě traumatický zážitek z dětství, kdy mě (kdo ví, proč zrovna mě) poslali na závody škol v plavání, ačkoli na vysvědčení v plavecké škole jsem dostala jen kapříka. Vzpomínám, že při závodu jsem se v zápalu boje na konci bazénu tak praskla do hlavy, že zbytek trasy jsem musela doplavat otřesena za průběžného přidržování se takový tý gumy, co je v bazénu natažená.
Od té doby se nepouštím do žádných větších akcí a raději plavu jenom tak, abych si nenamočila drdol.
Nicméně jste-li dlouho v lázních a velký bazén je vám denně plně k dispozici skoro prázdný, začne se ve vás cosi ozývat a vy začnete toužit po něčem víc, než jen po bublinkách ve vířivce.
Na zkoušku jsem se přesunula do plaveckého bazénu. Nejprve jsem jich uplavala pět a s pocitem dost dobrého sportovního výkonu jsem se vrátila do vířivky. Příště jsem jich ale zvládla celých deset. Svým plaveckým stylem jsem asi nikoho neoslnila, ale postupně jsem začala i ponořovat hlavu pod vodu. Začalo mě to bavit. A tak jsem si řekla, že poplavu dál.
Do vířivky jsem se už nevrátila a v polovině pobytu jsem si dávala v kuse svých neuvěřitelných 100 bazénů!
A to je hlavní poselství mého lázeňského pobytu i tohoto příspěvku… Někdy nezáleží na minulosti, na tom, za jakou dobu se ke své stovce propracujete a dokonce ani na dokonalosti stylu. Někdy prostě musí uplynout nějaký čas, musíte mít vhodné podmínky, musíte si dostatečně odpočinout, usebrat se a teprve potom do toho jít. Ať už v životě plavete kraula nebo prsa.
PS: Myslím si, že kdybych nemusela jet domů, stala by se ze mě reprezentantka ČR ve vytrvalostním plavání!
Sbohem, Františku, byl jsi skvělý!