Dožít se Vánoc

Znáte adventní běhání? Běháte ho taky? Ať už ho znáte, anebo vůbec nevíte, oč běží, třeba vás inspiruje tento můj adventní příspěvek…


Podstatou adventního běhání je, že od 1. do 25. prosince každý den běháte minimálně 30 minut (to je při mém tempu 5 – 6 km). Všechny uběhnuté kilometry se promění v peníze, a ty potom putují na pomoc a podporu těm, kdo to potřebují. Detailní info zde https://adventnibehani.cz/


Já běhám ráda, proto jsem se rozhodla zúčastnit. Je to skvělý způsob, jak se motivovat k běhu i v zimním období, čemuž jsem dosud nepřišla na chuť. Vždy jsem měla celou řadu důvodů, proč v zimě prostě neběhám:


Tady jsou jen některé z nich:


1) Venku je zima a já zimu na běh nesnesu.

2) Je brzy tma a ve tmě se bojím.

3) Pracuju každý den až do večera, proto se běhat nedá. Jsem moc unavená. A je tma. A zimu nesnesu.



A jak to dopadlo? Tady je moje upřímná reportáž:



Díky vrstvení různých funkčních oblečků jsem hned první den zjistila, že běhat v zimě se rozhodně dá! Je to vlastně možná ještě lepší než v létě! Krásně se dýchá, není ti vedro… Moje dosavadní přesvědčení o tom, že v chladném počasí běhat nejde, tedy neplatí. První, druhý, ba i třetí den fotím rozesmátá selfíčka na důkaz toho, že běhání v zimě, je prostě super!



Strach běhat ve tmě se také dá zlomit. Hned první den jsem vyběhla do míst, která se mi pravidelně vrací v nočních můrách. Jakmile jsem to zvládla, už nebylo čeho se bát… Uznávám, že dvakrát jsem se kvalitně lekla vlastního stínu na zemi, ale ani výmluva o strachu tedy neplatí. Fotím si selfíčko ve tmě, jako důkaz toho, že neohroženě běhám po nocích.




V průběhu dalších dní zjišťuji, že větším zlem než tma, je rozčílená čivava ve vánočním svetru, která se vám pověsí na lýtko. Sprintuju, abych ji po pár set metrech konečně setřásla. Nikdy bych nečekala, jak rychle umí čivava běžet!




Připadám si jako laňka! Běh je tak přirozená forma pohybu! Vybíhám plná energie i po práci s tím, že není lepšího způsobu, jak si po náročném dni urovnat myšlenky! Je pátý den běhání a mně už se v hlavě sumíruje podoba budoucího příspěvku na blog s hlubokým psychologickým přesahem - o práci s vlastní leností a vůlí. Je to totiž jen v hlavě! Říkali.





Šestý den sotva lezu z postele. „Když tě něco bolí, musíš to rozběhat“, psali na advenťáckým facebooku. Vybíhám.


Sedmý den. Můj koncept motivačního článku na blog se začíná rozpadat. Hlava by běžela, ale zbytek rozhodně ne. I tak ale znovu vybíhám. Kupuju voltaren a celá se mažu. Od této chvíle každý můj další výběh připomíná plující amébu v rozpadu. Styl měním pouze v případě, že míjím elegantně vyhlížejícího běžce.


Sněží. Píše mi kamarádka, jestli to v zimě na tom ledě neklouže. Odepisuju, že zatím jsem s tím neměla problém, naopak to jde až překvapivě dobře. Další den se natřikrát válím na letňáku. Voltaren kombinuju s ibalginem. Běžím ale dál.


Pomůže mi wellness. Sauna je přesně to, co potřebuju, abych tu výzvu mohla dotáhnout do zdárného konce. Různé druhy saun kombinuji s ledováním unavených nohou. Úleva!


Druhý den ráno ze saunového světa odjíždím v totálním rozpadu. Je ale třeba to rozběhat! Dávám si proto devítku okolo Jihlavy. Domů se vrací troska. Na facebooku advenťáků na mě vyskočí paní, která běhá denně 10 km v pokročilém stádiu těhotenství. Adventnímu žebříčku vévodí paní, která má k dnešnímu dni odběhnuto přes 380 km. To jsou snad nějaký olympionici nebo co?! Mých usmolených pět kilometrů denně s jazykem na vestě mě trochu demotivuje.


Je pondělí. Kolegyně v práci se mě ptá, jestli se mi něco neděje. Vyhlížím prý unaveně. Odpovídám, že jsem byla na wellnessu. Následující dva dny mě tělo donutí místo běhu zařadit rychlochůzi a bojuju s výčitkami svědomí.


Už nemůžu. Jsem totálně nachlazená z té sauny. Selfíčka už nefotím.


Další den ale vybíhám s tím, že rychlochůze byla v podstatě regenerace. Uběhnu pár kilometrů a dělá se mi tak zle, že jen tak tak doběhnu domů. „Omdlívám“ v předsíni. Kouknu na hodinky a polívá mě pot a hrůza. Do půl hodiny mi zbývá 7 minut. WTF?! Ležím a čekám, až budu schopna vstát. Následně dobíhám těch hodně dlouhých 7 minut okolo baráku.


Jdu do lékárny koupit koňskou mast, kterou doporučovali na advenťáckým facebooku. Prý už nemají. Jasně! Protože všichni běhaj adventní výzvu!


Sedmnáctý den jdu na vakcínu. K mému zklamání se prý se nemám namáhat. Devatenáctý den nejsem schopna vstát z postele (ne, není to tou vakcínou, prostě jsem před tím několik dní běhala nachlazená a trvám na tom, že vakcína je zázrak, kámo, zázrak!). Nejde už ani rychlochůze. Přijímám fakt, že to prostě nedám a další den musím vynechat. Zvládám sice navázat, ale dva dny už navždy budou chybět! Jsem ze sebe zklamaná. A fakt, že mi přes svalnatý lýtka nejdou dopnout moje martensky, mi tedy taky nijak nepomohl!


Je 21. den. Za chvíli vybíhám… Sbírám poslední zbytky sil, motivuju se představou teplé vany, až doběhnu domů. Nefunguje už ani hlava ani tělo.


Poznámka pod čarou: vedoucí žebříčku má k dnešku naběháno přes 1000 km...



Moji milí. Tento text měl být o tom, jak je všechno jenom v hlavě. Jak zvládneme mnohem víc, než jsme sami od sebe očekávali! Jenom stačí chtít … Není nic jednoduššího! Výzvu jsem však nezvládla, jakkoli jsem pro to byla odhodlaná.


Kolikrát ale něco v životě opravdu chceme, děláme pro to absolutní maximum, dáváme tomu všechno, ale stejně nám to nevyjde? Mockrát.


Při běhání po večerech jsem měla možnost porovnat si v sobě všechno, co se událo v uplynulém roce.

A vlastně to nedopadlo až tak špatně! Taky jsem mohla skončit na urgentu, a to bych tedy vážně nerada.


No… ještě tedy zbývá pět dní.



Mějte krásné Vánoce! A v novém roce ať máme sílu přijímat smysluplné výzvy a máme z nich radost, i když se nám nepovedou na 100%.




D.



129 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Odpoj se!